Herečky s poruchami příjmu potravy - Jak přežít v Hollywoodu

Herečky s poruchami příjmu potravy - Jak přežít v Hollywoodu

S tímto nepříliš vzácným jevem mám zkušenost z první ruky. Je dost těžké chtít vypadat a cítit se dobře pro ostatní a cítit se dostatečně přitažlivě na to, abyste přilákali partnera, ale ovládněte kameru a pět až deset liber, které vám přidá do rámu, a pokud máte poruchu příjmu potravy, je to jistá cesta ke katastrofě.

Když jsem byl na střední škole, začal jsem štěkat a máchat. Nebyl to jen způsob, jak se vypořádat s mým „dětským tukem“, byl to mechanismus zvládání. Myslel jsem, že mám vše pod kontrolou. O šest měsíců později jsem to stále dělal. O šest let později jsem si uvědomil, že mám opravdu problém. Po dvanácti letech jsem konečně našel pomoc. Dnes jsem bez bulimie.

Neexistuje způsob, jak se zbavit poruchy příjmu potravy. Každý člověk má svou vlastní cestu. Nikdy jsem si nemyslel, že uvidím konec svého velmi temného pekelného tunelu, který byl mou poruchou příjmu potravy. Chci dát ostatním vědět, že existuje naděje. Když to dokážu já, zvládnete to i vy.

Našel jsem terapeuta, který mě jemně vedl zpět k sobě. Byla jsem ztracená duše. Nemohla jsem se v zrcadle podívat do očí, protože jsem byla sama sebou tak znechucená. Před hereckou prací bych byl tak nervózní a vystresovaný, že bych se otupěl neustálým žvaním a čištěním a snažil jsem se, aby se mi v příštích pár dnech práce před kamerou příliš neotely oči. Chtěl jsem odvést dobrou práci pro režiséra a ostatní herce. Chtěl jsem před kamerou vypadat dobře. Nikdy jsem se necítila dost hubená. Dívám se zpět na filmy, které jsem natočil, a jen nevěřícně kroutím hlavou. Nebyl jsem tlustý, měl jsem úplně jiný pohled, naprosto zkreslený pohled na to, jak jsem si myslel, že vypadám a jaká je realita.

Řeknu vám, co se mi osvědčilo. Můj terapeut mě jemně požádal, abych mu zavolala, až budu mít pocit, že se pídím a pročišťuji. To jsem nedokázal. Bylo to pro mě příliš invazivní. Nebyl jsem dost silný Pak mě požádal, abych mu zavolal a nechal mu vzkaz, až budu flámovat a chtít uklízet. To jsem taky nedokázal. Tak mě požádal, abych to napsal a poslal e-mailem, když budu flámovat a chci se očistit. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem to dokázal. Toto jsem napsal:

OK, to můžu řešit. nesmím. Bojuji mezi tím. Dnes se mi opravdu dařilo...podle mých norem pro příjem kalorií a cvičení.

Svačím pečené ležky a ty jsou obvykle v pořádku, ale mám tady k svačině pár dalších věcí, a když tam půjdu, nemyslím si, že bych si to dal rád. Právě teď mi to připadá jako kalorická věc... někdy je, někdy ne. V poslední době jsem byl se spoustou lidí. Někdy je to tak stresující, že přejdu k bingu a očistě. Ještě nevím, jestli je to o tom, že jsem to za pár dní neudělal, nebo se snažím uniknout z přítomnosti lidí a být jimi tak ovlivněn. Teď jím nějaký sendvič se šunkou a sýrem, který jsem dostal v Circle K. Sundal jsem si chleba, abych se cítil lépe, ale nemyslím si, že to tak zůstane... teď se cítím ještě hůř, protože sním druhou polovinu bez většiny chleba. Ale skoro jsem se vyzýval, abych to udělal, jen abych to mohl udělat (napsat o tom a ponořit se do toho)… než jsem si myslel, že chci jíst a nemyslet na to a uniknout… já. .. pak jsem si lépe rozmyslel, že jsem se bál, abych o tom nemusel psát. Teď je mi smutno, protože o tom píšu...když se znovu zakousnu...to je na hovno. chci víc. Už nechci. Bylo to nejasné kliknutí. (Říkám tomu „cvaknutí“, protože mi to připadalo, jako by se náhle přepnul vypínač a nebylo cesty zpět k hltání a čištění.) Dochází k více myšlenkovým pochodům... ne tak náhle Stačí kliknout, protože to se nemůže stát, když o tom píšu. Nemám z toho dobrý pocit a brzdí mě to, ale myslím, že už to není tak špatné, aby mě to zastavilo. Nesnáším to však. Tohle nesnáším. Další pár Baked Lays...to se sčítá. Tohle nesnáším. Teď mám pocit, že se musím naplno věnovat nákupu něčeho levného... Nesnáším to sdílet. Cítím se odhalený. Už jsem to říkal. Cítím se zklamaný...já/ty/svět. Bez tohohle jsem tak dobrý člověk... Vím, že to není pravda, ale prostě jsem to cítil. Cítím se špatně. Slzy mi stékají po tvářích, aniž bych musel brečet. Tohle nesnáším. Moje hrdlo má pocit, že tlakem exploduje. Nechci tam jít, ale mám pocit, že už... Sním další čip jen pro kontrolu. Z ruky do úst. Pohodlí při křupání. To zní tak hloupě. Je 22:49. Logicky si myslím, že mám do zítřka do 16:00 na další telefonát pro tento film, na kterém pracuji, a můžu v něm spát a být v pohodě, že mám trochu oteklé oči, protože mám čas, aby se staly neoteklé.

Ještě tři Baked Lays... Ani se necítím tak provinile kvůli Baked Lays... Cítím se provinile za svůj život. No, tenhle druh přišel z ničeho nic, ale nevím přesně, co tím myslím, ale musel jsem si to napsat pro případ, že bych to později našel, abych pochopil...proč bych se někdy cítil provinile za svůj život? Logicky a dokonce i duchovně něco z toho dokážu pochopit, ale nerozumím tomu. Nechci to přesně ignorovat, ale nevím, co to znamená, jestli to něco znamená. Prostě mi to naskočilo do hlavy. Teď, když jsem se o tom všem pokusil přemýšlet tak logicky a pěkně... vraťme se k tomu... nechci se k tomu vracet. Je to mnohem snazší, že... Šunka se sýrem, pečená pokládka. Mám bílkoviny a... co ještě... nechci na to myslet... chci jít do rychlého občerstvení a objednat si hodně špatného, ​​špatného jídla a vrátit ho a všechny sníst. To mě rozpláče. Nechci to ochutnat a cítím, jak to ze sebe beru. Bože, nesnáším to. Dělám to tak, že mi to pomáhá. nesnáším to. Pořád se mi to nechce koukat. Nechci odsud odejít, protože pak to udělám a budu se cítit tak nechutně, že jsem to udělal a že na to nejsem tak dobrý člověk... Nechci se na to dívat.

Teď, když se na sebe dívám, už se nechci vidět, jak jdu do rychlého občerstvení a dávám si jídlo. Cítím se pevný. Zaseknutý jídlem ve mně...zaseknutý. Počítám... Počítám, že nemůžu uklízet a cítím se dobře. Nemůžu se zítra ráno spláchnout a vážit 150 liber? Vím, že je to nereálné, ale pro tento nadcházející film chci zhubnout. Mám pocit, že v tomhle selhávám. Nevím, jak se tam dostat. já to nevím. Vím jen, že bych potřeboval pomoc, a to není dobrý pocit, když to vím, protože nemám nikoho, kdo by mi pomohl. Byla by to práce 24/7 a neznám nikoho s takovým časem, natož...já. co mám dělat? já to nevím. já to nevím. Chci se zbavit toho, co ve mně je. Tohle mě opravdu rozpláče. Nechci, aby to bylo mou součástí. Je to ode mě oddělené...jídlo ani nemůže být mou součástí. Nesnáším trávení. Znamená to, že jídlo se stalo mou součástí. Přes den to není faktor v mém životě... Jím zdravě a vím, že ve svém životě potřebuji výživu a obživu, aby mě udržely... bílkoviny každé tři hodiny, sacharidy, bílkoviny, tuky, cvičení atd atd... v noci chci, aby se ode mě cítili odděleni. jídlo. Nech mě být. Odejít. Sním jídlo a nechci jít spát bez něčeho v žaludku, ale zoufale chci být pryč od něj. Chci, aby to opustilo mé tělo. Nechci zvracet. Jen chci, aby to bylo pryč. Neznám jiný způsob, jak se toho zbavit.

Pošlu to hned, abych o tom moc nepřemýšlel. To jsou mé myšlenky, nyní organické.

Psaní o mé epizodě ve mně něco změnilo. Jemně mě to vedlo k tomu, že jsem musel cítit to, čemu jsem se tak usilovně snažil uniknout. Jako bych potřeboval mít v hlavě kameru, která natáčí, co se děje, abych později mohl přijít na to, co by mi mohlo pomoci zastavit mé chování. Začal jsem psát víc a víc a pomohlo to, jako druh terapie sama o sobě. To, co jsem napsal, jsem převedl do knihy, která byla sama o sobě také velmi terapeutická. Chci pomoci ostatním najít cestu z jejich vlastního pekla s poruchami příjmu potravy. Moje kniha zní: "Ztracená zevnitř, ne jen další žena s bulimií."

Inspirováno LoriDawn Messuri