2 způsoby, jak deprese klesá

2 způsoby, jak deprese klesá

Během záchvatů deprese, kterými jsem trpěl, jsem při každé příležitosti zjistil, že se celý můj život snáší jako bouřkový mrak.

Aby bylo jasno, dvě z mých významných depresí pocházely z hlubokého, temného, ​​život měnícího smutku. V další významné sezóně to byl výsledek násilného vztahu a neschopnost dostat se z toho, co jsem zažil jako toxickou situaci. A můj poslední boj před pár lety byl kvůli práci, kterou jsem neměl rád a v níž jsem nebyl dobrý, což vypovídá o tom, jak důležitá je moje práce pro mé duševní zdraví.

Zjistil jsem, že deprese klesá dvěma způsoby – akutně, bez varování a pomalu a nenápadně v průběhu času. Obojí jsem zažil, to první mnohokrát a to druhé dost na to, abych to poznal.

Akutní forma je děsivá a nechá vás znepokojovat tím, jak nenápadně se vkrádá do přítomného okamžiku, hroutí vaši naději a ničí vaši sebeúctu. Pamatuji si chvíle, kdy se vše zdálo být v pořádku, jako když jsem se ráno probudil, ale v polovině rána se závoj opovržení snesl během hodiny nebo dokonce minut. Nebo bych se dostal přes den a ticho večera by odhalilo mou osamělou, nevyhnutelnou realitu. V těchto chvílích jsem měl okamžitě pocit, že se topím v paradoxu emocí – neschopen je ovládat, ale neschopen je cítit bez bolesti. Naprosto neudržitelné a nevyzpytatelné. Je to pravděpodobně ta nejděsivější věc, jakou jsem kdy zažil, protože je to vnitřní práce, kvůli které se váš svět zhroutí hůř než umírání. Tak to cítím.

Když deprese během týdnů nebo měsíců postupně klesá, je to děsivé jiným způsobem. Přichází se spoustou zmatků, což je hluboce znepokojivé. Jako byste hledali odpovědi a ty prostě nepřicházely. Něco je špatně, ty to víš, ale nedá se s tím nic dělat. Vždy jsem považoval nevysvětlitelné záchvaty podrážděnosti nebo bezcennosti (obojí v různých časech) za znamení, že jsem byl v mlze černého psa. Někdy jsem u druhých viděl nevyřešený smutek, který v nich dřímá, obrací je vzhůru nohama a dělá z nich to, čím nebyli, ale je tu dobrá zpráva...

Dobrá věc na symptomech deprese je, že ukazují, kde se nacházíme. Vždy mi připadalo spíše úlevné uznat: "Páni, ano, to je ono; mám deprese!" Vždy byla úleva, když jsem uznal, že potřebuji pomoc. Pro mou ženu a děti to byla vždy úleva, i když jsem zvedl ruku a řekl, že potřebuji pomoc.

Skutečnost, že můžeme říci, že potřebuji pomoc, vzbuzuje naději, protože věříme, že je to přiznání, že pomoc je dostupná. Po takovém přiznání není život, naděje a účel daleko, ale to samozřejmě závisí i na dalších podmínkách. Pro mnoho lidí existují chronické nemoci, které je obklopují. Pro mnoho lidí je jejich duševní zdraví pouze částí obrazu a stává se pouze důsledkem jiných, hlubších příčin.

Inspirováno Stevem Wickhamem